Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dětský domov - co to vůbec znamená?

22. 04. 2016 22:33:29
V mém dalším blogu zkusím přiblížit, jaká je cesta do dětského domova a co to v podstatě dětský domov je...

Většina občanů (nejen) České republiky si stále nedovede představit, co se skrývá pod pojmem "dětský domov". Někteří lidé si stále představují dětský domov jako budovu, ve které se děti sprchují studenou vodou, aby nezlobily, někteří zase tak, že jsou v dětském domově umístěny pouze děti romské rasy a někteří si raději ani netroufají říci, co se pod tímto pojmem skrývá. To, že většina veřejnosti není seznámena s tím, co je v podstatě dětský domov plně chápu, sám jsem to dříve také nevěděl. Jediné, co jsem si s dětským domovem spojoval, byly smutné obličeje dětí, které jsou tam umístěny. Jak jste ale již v mém prvním blogu pochopili, v dětském domově jsem se ocitl ve čtrnácti letech a nyní jsem zde osmým rokem.

Dětský diagnostický ústav není "polepšovna" ani "pasťák"...

Aby se dítě dostalo do dětského domova, předchází tomu složitá cesta, kterou dítě musí absolvovat. V mém případě se jednalo o přemístění z mé neúplné rodiny (bydlel jsem pouze s matkou), do dětského diagnostického ústavu (DDÚ). Tento ústav přijímá děti na tzv. diagnostiku, kdy se pozoruje chování dětí při různých situacích a určuje se, kam dítě bude umístěno. DDÚ je v podstatě ústav se speciálním režimem. Já, ačkoliv jsem nikdy kromě pubertálních problémů v podobě odmlouvání matce a dalších maličkostí, nikdy žádné problémy v chování neměl, absolvoval jsem necelé tři měsíce v tomto zařízení. Den v DDÚ je rozvržen do plánu následovně, budíček byl někdy kolem sedmé hodiny ranní, následovala snídaně a škola, která je v tomto zařízení umístěna. Třídy této školy jsou rozděleny tak, aby v jedné třídě bylo několik ročníků ZŠ, v praxi to tedy znamenalo to, že jsem já, osmák, byl ve třídě s dětmi ze šestého, sedmého a devátého ročníku. V této škole se toho tedy, jak Vám asi již došlo, moc nenaučíte. Po škole následoval oběd a poté jsme šli na své skupiny. Skupiny v DDÚ jsou rovněž rozděleny podle stáří dětí. Ve skupině se střídá několik kmenových vychovatelů, kterým se vyká. S vychovateli tráví děti odpoledne v podobě různých procházek. Po večeři se odebírají tyto skupiny na pokoje a následuje kolem desáté večerka. Režim DDÚ je obohacen o tzv. "bodový" systém, ten spočívá v chování dítěte. Vždy v závěru dne denní vychovatel děti boduje podle jejich chování v bodová škále od -5 do +5. Pokud jste se dnes nějakým způsobem nechovali nejlépe, můžete dostat až -5, pokud s Vámi žádný problém nebyl, můžete získat až pět plusových bodů. Nejsmutnější na tom je fakt, že v tomto zařízení se dítě, které je mimo svou rodinu třeba díky tomu, že se o něj nemůže rodina postarat, setkává i s dětmi problémovými. V mém případě, kdy jsem musel opustit svou matku díky finančním problémům matky, to byl celkem šok, když jsem musel trávit chvíle na pokoji s borcem, který přepadl starou babičku a ublížil jí. Dá se tedy v podstatě říct, že je to zkouška Vaší psychiky. V průběhu pobytu v DDÚ za Vámi chodí tamní psycholožka, která si s Vámi povídá o Vašem životě stejně tak, jako etopedka, která s daným dítětem řeší jeh budoucnost - odchod do některého ze zařízení jako jsou dětský domov, dětský domov se školou, výchovný ústav a další. Je celkem logické, že "hodné" děti chodí do dětských domovů, ty problémovější jsou pak rozděleny do dalších zařízení.

Vzhledem k tomu, že pocházím z Chebu a od malička mne zajímá železnice, měl jsem daný cíl vystudovat obor s dopravním zaměřením, který v Karlovarském kraji není a proto jsem požádal o plzeňský dětský domov. V té době jsem měl na výběr buď dětský domov v Nepomuku a nebo v Mariánských Lázních, protože jsem chtěl na "dopravku", musel jsem vyčkat na uvolnění místa v Plzni, kde v té době byla plná kapacita. Tudíž se mi i prodloužil pobyt v DDÚ o necelý měsíc, standardní doba pobytu dítěte v DDÚ je zde dva měsíce. Když si mne vyzvedávala paní ředitelka a vezla mne do dětského domova, mísilo se v mě mnoho pocitů, byl jsem totiž zvyklý na matku a přesun do "diagnosťáku" pro mne byl velkou ranou a nyní jdu ještě do "děcáku".

V dětském domově mne přivítalo několik zaměstnanců jako jsou zástupkyně ředitele, údržbář a další, nedovedu Vám popsat své pocity, měl jsem velký strach. Vzhledem k tomu, že jsem přijel pouze s igelitkou, ve které jsem měl mobilní telefon a své oblíbené hodiny, šla se mnou ihned teta koupit alespoň nějaké základní oblečení. Díky matce, která za pár dní přijela zamnou na návštěvu, jsem toho tolik nepotřeboval. Následovalo postupné seznamování s dětmi a okolím dětského domova, což mne neskutečně zarazilo, byly zde děti, které se usmívaly, nikdo jim neubližoval, tety na mne působily opravdu výborným dojmem.První večer jsem strávil se slzami v očích, protože jsem měl ze všeho velký strach a nevěděl jsem co mě čeká. Následující dny jsem se vydal do školy, kde jsem dočkal vřelého přijetí, ale o tom zase někdy jindy...

Koncepce dětského domova, ve kterém jsem klientem, je založena na rodinné formě. V praxi to znamená, že se zde za žádnou cenu režim a ani přístup tet a strejdů nepřibližuje nějakému ústavu. Dětský domov má celkem sedm rodinných skupin. Tyto rodinné skupiny jsou namíchané tak, aby sourozenci zůstávali u sebe a na každé z nich je směska děvčat a chlapců.V centrální budově se nachází tři rodinné skupiny a několik kanceláří, ve kterých je ředitelka, zástupkyně, sociální pracovnice, psycholožka a účetní. Nechybí zde ani dílna údržbáře a sklad. Aby se děti více přiblížily tomu rodinnému životu, tyto rodinné skupiny umístěné v centrální budově se postupně ruší a přesouvají se do větších bytových jednotek. Sám jsem po třech měsících přestupoval z této rodinné skupiny do skupiny umístěné v obyčejném velkém panelákovém bytě. Jedenáctipatrový panelový dům, ve kterém žilo i několik rodin a mimo to i skupina z dětského domova, bylo pro mne velkým překvapením. I zde bylo osm dětí, které tvořily sourozenci - z jedné rodiny zde byli chlapec a dívka a ze druhé dva bratři. Pak zde byl jeden chlapec a já. Byl jsem opravdu ohromen tím, jak to vše parádně fungovalo.

Na rodinných skupinách pracuje pět kmenových tet a nebo strejdů. Jedná se o tři denní a dva noční vychovatele, kteří se střídají v rámci turnusových rozpisů. Pokud je všední den, práce tohoto denního vychovatele začíná zpravidla před příchodem prvního dítěte ze školy, tzn. někdy okolo třinácté hodiny. Teta nebo strejda, který ten den slouží, pomáhá s přípravou svačiny dané službě, která je zvolena na aktuální časové období a po příchodech dětí se s nimi buď učí a nebo dělá svou práci. Většinou děti chodí ven se svými kamarády do večeře. Vycházky dětí jsou na domluvě s tetou/strejdou a jejich doba se také domlouvá s nimi. Je logické, že mladší děti nemohou "lítat" venku do večera, ale ti starší už mohou třeba déle. Pokud jste starší patnácti let a studujete maturitní nebo učební obor, můžete v pátek a v sobotu vyrazit ven buď do půlnoci a nebo do druhé hodiny ranní. Podmínkou další této vycházky však musí být stav, ve kterém nejste pod vlivem nějaké látky. Starší osmnácti let mohou přijít lehce "v náladě", ale v takovém rozsahu, aby u toho nebyly problémy. Náš dětský domov kromě těchto rodinných skupin má tři byty pro starší děti. Byty o velikosti dvou pokojů jsou příjemným zpestřením života v dětském domově. Vedete si svůj život, založený na učení jak nakládat s penězi a naučit se samostatnosti. Na tomto bytě jsem již šestým rokem a nemohu si jej vynachválit. Mám zde své soukromí a čas od času mne přijede paní ředitelka zkontrolovat.

Pokud dítě postrádá například nějaké ošacení, teta, kterému je přiděleno, vyzvedne u účetní potřebný obnos peněz a posléze s dítětem tyto věci koupí. U starších osamocených dětí to funguje tak, že požádám zástupkyni ředitele a ta se mnou projedná finanční obnos, který bych měl dostat. V tomto nemám žádné problémy, pokud mi opravdu něco chybí, není problém.

Ačkoliv myslím na budoucnost, postupně obměňuji nábytek, který je v mém bytě z "erárního" na můj. Cílem této aktivity je odejít vybaven po všech stránkách. V praxi to znamená, že si kupuji nábytek a vybavuji si byt. Poté, co odejdu z DD budu tak plně vybaven.

Tímto bych mé povídání ukončil. Pokud máte dotazy týkající se dětského domova, prosím, napište mi je do diskuze a nebo emailem na SykoraAlexandr@seznam.cz. Děkuji :)

Autor: Alexandr Sýkora | pátek 22.4.2016 22:33 | karma článku: 27.79 | přečteno: 1901x

Další články blogera

Alexandr Sýkora

Děti z "děcáku" nejsou pouze kriminálníci...

Po dlouhé době jsem se rozhodl napsat další článek s tematikou dětských domovů. V dnešním blogu se zaměřím především na život dětí po opuštění dětského domova.

30.6.2016 v 1:00 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 359 | Diskuse

Alexandr Sýkora

Stop rušení dětských domovů a povinným odchodům dětí do pěstounské péče!

Vážení a milí čtenáři, vzhledem k tomu, že jsem si tento blog založil především k tomu, abych přiblížil jaký je život v dětském domově, dovolím si tímto článkem reagovat na situaci okolo problematiky dětských domovů..

17.4.2016 v 10:15 | Karma článku: 30.53 | Přečteno: 1595 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Martina Pixová

Až naprší a uschne

Bylo to tu a je to tu zas. Plískanice. Déšť. Vítr. Zima. Tma. Teplý svršek přes sebe člověk vždycky nějaký přetáhne, ale jak se obout do sloty? Ve městě! Má člověk dbát na trendy a ničit si obuv nebo jsou ve městě gumáky povoleny?

22.10.2017 v 21:55 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 148 | Diskuse

Miroslav Olšák

Zážitky z kontaktní kampaně

Letos jsem se tak angažoval v kontaktní kampani za Svobodné. Jak to vypadá očima takového "rozdávače letáků"? A co říkali lidé, kteří se s námi dali do řeči?

22.10.2017 v 19:51 | Karma článku: 13.23 | Přečteno: 387 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Ani ve stáří nerezignujte na sex

To mi radí jeden z mnohých letáčků v ambulantní čekárně. Ten usmívající se pán na prospektu, v bílém plášti a s nepostradatelným stetoskopem kolem krku asi neví, že mám úplně jiný starosti.

22.10.2017 v 17:13 | Karma článku: 26.34 | Přečteno: 990 | Diskuse

Jan Jílek

Podzim podzim přichází

Podzim přichází a s ním i podzimní počasí a smutky. Oznámila mi má sestra, že zemřel její první muž, táta jediné mé neteře. Tak už to v životě chodí. Rodíme se, umíráme.

22.10.2017 v 13:45 | Karma článku: 12.34 | Přečteno: 272 | Diskuse

Jan Jílek

Život píše těžké kýče

Volby za námi, běžný život před námi. Tedy je čas připomenout, že divadelní skupina „Nejlepší a nejskromnější” již mám čest vést, zásobovat svými texty a nutit herce aby uměli texty zpaměti. Nezahálí.

21.10.2017 v 16:17 | Karma článku: 10.94 | Přečteno: 303 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1285

Jsem skalním fanouškem hokeje a železnice. Nejen o těchto tématech dovedu vášnivě diskutovat několik hodin.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.